Počátky těžby sádrovce:

Podle nejstarší dochované písemnosti je počátek těžby sádrovce na Opavsku datován rokem 1849. Hlubinná těžba byla zahájena na pravém břehu řeky Opavy v prostoru dnešních Městských sadů. Údajů z této doby je málo, ale těžba pravděpodobně nebyla velkého rozsahu. Dobývaly se jen polohy sádrovce s nejlepší kvalitou. Ten se pak používal rozemletý jako přísada do malty a také jako hnojivo. Jednalo se o jediné ložisko na území českých zemí, proto bylo zvláště ceněno. Nejbližší ložiska se tehdy nacházela v okolí obcí Ketř (Kietrz) a Dršle (Dirschel) v dnešním Polsku, které ovšem tehdy patřily Prusku. Zpočátku se těžilo na pravém břehu řeky, poté se těžba přesunula i na levý břeh do katastru v té době samostatné obce Kateřinky. Obě lokality byly pravděpodobně pod řekou propojeny překopy, což bylo také možnou příčinou pozdějšího zatopení lomu (viz dále). Těžba sádrovce se brzy zcela přesunula pouze na levý břeh řeky Opavy. V letech 1928-31 bylo tehdejšími Státními doly provedeno v Kateřinkách 9 průzkumných vrtů s cílem zjistit přítomnost soli, která má podobný vývoj jako sádrovec a často se s ním nachází společně. Sůl nalezena nebyla, avšak zpřesnily se informace o výskytu sádrovce v Kateřinkách. Těžba dosáhla svého rozkvětu po druhé světové válce. Těžilo se ještě pořád hlubinným způsobem v hloubce až 40 metrů pod povrchem. V blízkosti dnešního Stříbrného jezera se nacházely čtyři těžní jámy - Depa, Petr Bezruč, Pavel a Barbora (na místě dnešní požární výzbrojny). Hlubinný způsob těžby však nebyl příliš efektivní a ekonomicky výhodný.

Povrchový důl:

 Povrchová těžba sádrovce na Opavsku je relativně mladou záležitostí – povrchový důl byl na místě dnešního Stříbrného jezera otevřen až v roce 1956. Oproti hlubinné těžbě byla povrchová těžba asi třikrát efektivnější a mohla uspokojit rostoucí poptávku cementáren. Lom vznikl na místě, na které bylo předtím pole. Za základní původní úroveň terénu je možno považovat např. pole, které se nachází jižně od jezera za točnou autobusů a které se postupně svažuje níže směrem k řece. Hlavní přístupová cesta do lomu vedla zářezem (dnes nejužším místem jezera za bunkrem) ve východní části lokality. Dobývání bylo náročné zejména na ruční práci. Prováděly se vývrty ručními vrtačkami a do vyvrtaných děr se umísťovala trhavina. Rubanina byla po výbuchu nakládána na nákladní auta (Tatra 111), odvážena na Východní nádraží v Opavě a odsud rozvážena. Jak se důl těžil do hloubky, začala se na jeho severní straně objevovat halda. Jedná se o hlušinu vzniklou při těžebních pracích. Nejvyšší místo se dnes nachází 26 metrů nad hladinou vody. V prostoru lomu činila mocnost nadloží 5 – 10 metrů, mocnost první etáže sádrovce byla v průměru 10 metrů a 2. etáž sádrovce (jež byla však díky zatopení těžena pouze minimálně) měla dosáhnout mocnosti 5 metrů. V celém dole pracovalo necelých 100 zaměstnanců. Většina z nich byli muži (řidiči, bagristi, opraváři, buldozeristi...), ženy pracovaly ve skladu, v úklidu, v laboratořích, administrativě apod.

Zatopení:

Již v průběhu let 1961 – 63 byly v západní části zjištěny až trojnásobné průsaky vod do prostoru těžby – šlo o průsak vod z řeky Opavy. Dno bylo proto jílováno a těsněno a nějakou dobu se dařilo průniky zastavit nebo držet na přijatelné úrovni. Avšak v roce 1964 se objevil proud vody natolik silný, že jej nešlo zastavit. Voda z řeky si zřejmě našla cestu starými důlními díly, které nebyly zdokumentovány. Mohutný proud vody tryskal do vzdálenosti asi 10 metrů a lom byl během jednoho měsíce celý zatopen. V okamžiku, kdy se hladina vody dostala do úrovně ústí únikové štoly z jámy Pavel, došlo také k nenávratnému zatopení všech hlubinných jam. Většinu zařízení (bagry a buldozery apod.) se podařilo odvést, v hlubinných jámách zůstalo pouze nepohyblivé zařízení (např. koleje). Zatopením lomu vzniklo jezero s plošnou rozlohou 6 hektarů o objemu cca 750 000 m3 vody. Nepočítáme-li úsek zářezu s bývalou příjezdovou cestou, je průměrná hloubka jezera 12 metrů. Největší hloubka je maximálně 17 metrů, pravděpodobně je však zanesena kalem.

Sanace a rekultivace:

Zatopení lomu znamenalo definitivní ukončení těžby sádrovce v Kateřinkách. Zásoby sádrovce byly odepsány a dobývací prostor byl zrušen. Okolí lomu bylo v té době takřka mrtvou krajinou, proto byl v roce 1968 zpracován projekt terénních úprav (sanace) a navazující rekultivace. Plochy výsypky byly upraveny, na nich byly založeny travnaté plochy a vysázeny skupiny keřů a okrasných dřevin. Pozemky jižně od jezera (dnešní pole) byly upraveny do původního stavu doplněny orniční vrstvou a ponechány zemědělskému využívání. Rekultivace (obnova) území byla dokončena v roce 1970. Současně se sem rozšířily spontánně i dřeviny a křoviny z okolí. Celá rekultivace byla technicky, organizačně i finančně zajištěna tehdejším Sádrovcovým dolem Kateřinky v rámci Slezských cementáren a vápenek n.p. Ostrava – Kunčičky.